moje žblepty

Chronův mobil...

6. června 2011 v 16:02 | Brita


Takové autíčko, bublina či co, s kokpitem, úžasnými přístroji, pilotem a křidélky. Krabice s knoflíkem, růžový balónek s namalovaným šklebem. Je jedno, co si představíte pod strojem času. Ovšem ve většině případů mají všechny alternativy jednu společnou vlastnost: díky nim se můžeme přenést časem o krátký úsek nebo celou éru. Díky tomu stroji by bylo možno z povzdálí sledovat, jak se stavěl Šalamounův chrám, odstřelit si pár tyranosaurů, a být u upálení Jana Husa. Nikdy bychom nepřišli pozdě do školy. Jednoduše bychom zaspali, pak zmáčkli čudlík a mohli bychom sedět v lavici v půl osmé.

Když se dá 500 letý upír do řeči s mrtvou zombie a mluví o normálních (opravdu normálních??) lidských tématech

8. května 2011 v 19:59 | Brita


Moje geniální kamarádka mi opět ukázala program, který mne uchvátil. Windows live messenger... A tak jsme chatovaly, chatovaly, chatovaly, až jsme se od morčat dostaly až k hlubokomyslné úvaze o Správci blogu sízet. A dospěly jsme k podivuhodnému závěru.
Abych uvedla věci na pravou míru. Nás dvě poněkud ovlivnil seriál upíří deníky a tak nudné hodiny ve škole a nyní i volný čas na MSN trávíme hraním něčeho, co mi někdy připomíná RPG. A tak se seznamte s 500 letou upírkou Kath a nově zesnulou Britou, jejíž způsob smrti je popsánna konci morčecí části. Aby mohla mluvit, stalo se z ní na krátko zombie...

Autorství

23. dubna 2011 v 18:00 | Brita


Proč proboha omílám pořád to samé téma? Vysvětlí mi to někdo?
Jednoduše jsem čím dál tím více ráda, že již nejsem v AK. Ze začátku mě to zraňovalo a i teď cítím takové jemné bodání, ale ne po tom, co je teď. Ne, ne po tom, jak je Autorský klub brán teď. Když jsem se hlásila, bylo to pro skutečnost, že se dostanu do výčtu lidí, kteří za něco stojí. Už mne ale mrzí, že jsem byla přijata v obrovské vlně, která se vzedmula a propustila množství blogů, které do AK prostě nepatřily.

Neexistuje...A co když tu je?

21. dubna 2011 v 17:50 | Brita


Mám houby. Proč se říká houby, když ta věta znamená, že vlastníme prázdnou množinu od určité věci? Nebo nemáme nic? Hloupost. Kdybychom neměli nic, měli bychom všechno. Ve většině jazyků se ve větě musí použít pouze a jenom jeden zápor (viz angličtina: Nobody was/ Anybody wasn't), protože dva by se vynulovaly. Ale o tom jindy.

Takový je život puberťáka...

15. dubna 2011 v 20:32 | Brita
Můj život se poslední dobou utápí v nudné, jednotvárné šedi, kterou čas od času prosvětlí rudý záblesk vzteku, nebo agresivní žlutá...

How can people be so bad...

12. dubna 2011 v 21:08 | Brita


ouch. Again. It happens when I am angry. Yep, I'm writting in english. (And I have here lot of mistakes, I know it, so if you see some of these goofes, tell me, please.)

Laskonka

9. dubna 2011 v 11:10 | Brita


Prohrabávám se počítačem, mám udělat design na třídní www stránky, které potom budou známkově hodnocené a absolutně nemám nápady. Tudíž se věnuji mojí oblíbené činnosti-rprokrastinaci. Pravděpodobně bych měla napsat něco na SKB, jenže mi chybí inspirace a, ano, přiznávám, i odvaha. Nemůžu se hnout kupředu ani v jednom z příběhů, které píšu a jen tak zevluju. No a z toho vzešla ta věc, kterou tak okecávám. Našla jsem fotografii Laskonky (křeček s dlouhým jménem, zkráceně Laskonka, nejobvykleji nazývaný "křeček" nebo "Las")

Dnešní výčet událostí, aneb moje absolutní žbláboly

2. dubna 2011 v 22:40 | Brita

No, výčet událostí. Jinak to pojmenovat neumím a pravděpodobně mě definitivně opustila i můza Uvažování, neboť nic lepšího ze sebe nedostanu.

Závody

26. března 2011 v 20:49 | Brita


Dnešní sobotní den, mimochodem velice zamračený, jsem strávila na bazéně. A díky bohu za tu zamračenost! Kdo neplave závodně, nikdy nepochopí to utrpení, když sluníčko paří prosklenými stěnami a vytváří horkou, nedýchatelnou atmosféru, již ani plně otevřená okna nezmění.
Závody se odehrávaly mimo město, kde bydlím, mezi domvem důchodců a hřbitovem (Pro příliš náruživé sportovce), kam jsme museli dojet.

Život leží a běží

19. března 2011 v 18:08 | Brita


Tak. Den: Sobota. Stav: Zdravá. Úspěch: Tři strany povídky. Zhrození: Škola je za dveřmi.

Stádo

17. března 2011 v 17:45 | Brita



Mám nekonfliktní povahu. Ne vždy se dokážu zasadit o svůj názor. Vždycky se bojím, že se mnou nebudou lidi souhlasit, že mě budou kamenovat. Proto se všechno snažím podat tak, aby se tomu čtenáři mohli zasmát, nebo aby se našla převážná většina, která se mnou bude souhlasit. Někdy napíšu článek na téma týdne a potom jdu a pročítám články ostatních. A děsím se: "Proboha, vždyť to je úplně jiný názor", "Neurážím někoho?" a podobně. A přitom nechci být většinovým tvorem.

Kdo se nepřizpůsobí, bude sežrán

7. března 2011 v 17:45 | Brita



Tak to platilo dřív, když nebyly žádné náhražky. Nyní se můžeme postavit proti týrání zvířat.
Pane jo, co to píšu za koninu. Dobře, nemám ráda lidi, kteří týrají zvířata. Ostatně nesnáším lidi, kteří týrají lidi. A věci si taky zaslouží žít… ale odbíhám od tématu.

Staré věci

6. března 2011 v 13:47 | Brita


Dnes jsem provedla generální překopávku svého pokoje. Taťka se totiž vzdal jednoho ze svých stolů, které se mi dost líbí, a tak jsem si ho hned přivlastnila a vyměnila za svůj starý stůl v pokoji, který mám od šesti let (což znamená osm let do dneška).

Jako mnoho jiných...

2. března 2011 v 16:33 | Brita
Upřímně řečeno, nemám radost, že jsem z AK vypadla. Prakticky mi sem chodí jen rodina a AK mi zajišťovalo pár těch komentářů.

Když škrabošku strhnou zarostlé drápy

1. března 2011 v 18:00 | Brita



Všeobecně se ztráta iluzí bere jako moment, kdy člověk duševně dospěje. Jako by ho bacili po hlavě a on zjistil, že svět je zlý a je třeba se ho bát. Ale iluze jsou i jiné věci.

Boj s kapesníky

26. února 2011 v 21:03 | Brita

Jsem pomatená. Už to tak bude. Neměla jsem včera jít na ten trénink. Bylo to bezúčelné hrdinství, které si odnesu chřipkou. Jop, taková už zkrátka jsem. Nepolepšitelněnepolepšitelná. Tak jak to vůbec bylo? Můj smysl pro povinnost (budiž mu země lehká) mě dokopal k nevystoupení z autobusu a pokračování na trénink, přestože dva balíčky kapesníčků, jež jsem spotřebovala ve škole, mi jasně říkaly, že skákat do vody a přebýt tam hodinu a půl není ten nejlepší nápad. Ani vlastně nevím, proč můj smysl pro lenost smysl pro povinnost nepřemohl. Pravděpodobně proto, že již ty dva měsíce, co jsem v novém oddíle, snažím předplavast jednoho kluka. Prostě jsem jako umanutá. Už od soustředění, kde jsem na běžkách pokaždé skončila za ním. Á, vítej, smysle pro soutěživost. Abych to zkrátila, nepřišel. Mohla bych říct, že se flákal, ale jelikož on narozdíl ode mě chodí na ranní tréninky, nebudu do něj moc rýpat. Trenérce bylo špatně a nepřišla. ne, nemohli jsme si dělat, co jsme chtěli, byla tam náhrada. Může mi někdo vysvětlit, jak se mi podařilo zaplavat delfínové nohy rychleji než obvykle? Myslím, že mě zmohla ta poslední trať. Totiž doplavat co nejdál pod vodou. Dala jsem to do půlky bazénu (25 m) a vykuleně jsem zírala, jak to jeden kluk doplaval do konce. No, ale to zase odbíhám od tématu. Jsem příšerně citlivá na uši. Nedokážu se potopit dál jak metr a půl a i tam mám pocit, že mi prasknou bubínky. Pravděpodobně jsem se potopila o deset centimetrů níž, než jsem zvládala. Od té doby mám poněkud zalehlé uši, což umocňuje i moje monstrózní rýma, na niž za dnešek padl celý jeden toaletní papír (sláva, nová rulička pro křečka!). Celý den se můj žaludek chová, jako bych vypila přílišné množství vody a mám pocit, že mi hlen poteče i těma mýma ušima. Docela bych se napila coly, jenže jsem zjistila, že ani bublinky mi mnoho nesvědčí. A přitom umírám žízní! Rty mám vysušené dýcháním pusou a piju pořád, přestože mi z toho je špatně. A nos mám tak odřený kapesníčky, že si připadám, jako by mi po něm někdo přejel struhadlem.
Díky, rýmo. Díky, smysle pro povinnost a ty se nesnaž tvářit nevinně, smysle pro soutěživost!

PS: rozhodla jsem se, že když se mi podařilo tak krásně ukončit Brouky, pokusím se pokračovat s Bulterem. Ale ouha, nějak mi to neleze do hlavy. Navíc mi název absolutně nesedí. Tak nějak se mi podařilo odběhnout od tématu a nechce se mi to zakončovat tak, jak jsem smýšlela. No co. Tak se alespoň pokusím psát tu sci-fi, která absolutně není sci-fi a kterou nezveřejním, alespoň dokud to nedopíšu.
blablablablablablablablablablabla...

PS2: A zase se mi podařilo zaposlouchat do soundtracků.Tentokrát Piráti z Karibiku.
Víte, že jsem na jejich kouzlo přišla docela nedávno? Pořád si přehrávám závěrečný boj z trojky:

"I don't think now is the best time!"

"You can do nothing without the key!"
"I already have the key"
"No, you don't"
"Oh, that key"

Nedivte se. Poslouchám to v angličtině. A pak prý, že pro své vzdělání nic nedělám. Jo, zešílela jsem... unga bunga...

O tom, jak je člověk omezen svými čtenáři

17. února 2011 v 20:03 | Brita
coffe
Jste-li plnoletí a staráte se sami o sebe a názor kohokoli jiného vám je ukradený a vedete si blog, máte tak nějak štěstí. Jenže jak má člověk psát třeba fantasy povídky, když váš blog pravidelně navštěvují rodiče i rozsáhlá rodina? 

Leathi Fonde a její nový domov

12. února 2011 v 19:12 | Brita
coffe
Juchů, juchů, juchů!.....A znovu JUCHŮ. Říkejte si, že je to přehnané, kvůli takové malé věcičce, ale já se raduju z křečka.

Křeččí trable

6. února 2011 v 20:09 | Brita
coffe
Inu, chtěla bych křečka. No jo. Už to tak bude. Vy si řeknete: "Super nápad!" ale ono to má háček. Já totiž již jednoho křečka mám. Jsem na něj pyšná a mám ho ráda, bohužel mu však nedokážu dát tolik svého volného času, kolik by potřeboval.

Vraťte tmu!

4. února 2011 v 15:49 | Brita
coffe
Tak jsem se konečně rozhoupala k tomu, napsat článek na téma týdne. jenom, abyste věděli, že žiju. Právě se totiž nacházím uprostřed situace, známé jako inspirační krize. Což znamená, že moje představivost zakopla a zatím mě ještě nedohnala. 
Ale tohle snad zvládnu, když už je zadané téma. 
Držte mi palce...
 
 

Reklama