Jak je těžké změnit si život?

8. prosince 2012 v 19:40 | Brita |  Žblepty
Doufám, že omluvíte (mí neexistující čtenáři), že vše přirovnávám k plavání. Koneckonců, nic moc jiného na práci nemám.
Tento školní rok je plný změn. Dostala jsem rovnátka (v šestnácti, juchů... na vysoké budu mít rovné zuby :D), začala jsem chodit do tanečních, přestavěla jsem si pokoj a
změnila jsem oddíl!
A co tím blázen chtěl říci?


Nejdřív jsem se vážně děsila, ptala se sama sebe: "Co bude, až...?" "no a co když...?" a tak nějak jsem se pomalu a jistě viklala k zachování dosavadních podmínek. A pak jsem na závodech potkala oddíl, u kterého jsem byla v létě na soustředění a rozhodla se, že tuhle jedinou šanci si nenechám proklouznout. A tak jsem, i přes to, že jsem měla příšerný strach mluvit s zamračeným dospělým člověkem, šla požádat o možnost plavání v jejich oddíle. A nějakým záhadným způsobem se mi to podařilo. Jsem tam! Mám čepičku s jejich logem, i kartičku pro vstup do bazénu... jsem š´tastná jak blecha v kožiše! Podařilo se mi něco, co nikdy předtím. Vlastně jsem šla a poprvé (dobře, rodiče nepočítaje) jsem někomu dospělému řekla, že něco chci. (Není to nejlepší vysvětlení, ale nic jiného mě zrovna nenapadá) Možná je to jen klam, ale zdá se mi, že jsem od té doby o něco drzejší. A jsem za to ráda.
Jen mě teď trápí, co řeknu svým dosavadním spoluplavcům? co trenérce? A co když mě budou nenávidět za to, že odcházím? Ale je to jen další zkouška. Život je plný zkoušek. No co: "Learn to know your limits. Then, overcome them!"
Jinak řečeno, šipku se nikdy nenaučíte, pokud se budete bát skočit do vody po hlavě. Budete pořád narážet, házet placáky, nadávat na svět, skákat po nohou, padat ze skokánku, až se jednou naštvete a prostě svému strachu nedovolíte, aby tam hodil první ty nohy. Skočíte, dojde vám, že jste to udělali správně a budete nadšení, protože zjistíte, že to vůbec tak těžké nebylo.
Samozřejmě, když se potom vynoříte, zjistíte, že jste zapomněli natáhnout nohy, špatně jste si poskládali ruce a celkově jste šli příliš hluboko.
A najdenou víte, že jste sice překonali kus cesty, ale ta cesta, která vede k cíli, je mnohonásobně delší, náročnější a že vá nezbývá nic jiného, než v sobě najít všechnu neexistující sílu a jít dál.
asi jsem to nijak pochopitelně nevysvětlila, že?
Nedávno jsem překonala jeden svůj limit. Zeptala jsem se, jestli bych mohla přestoupit k někomu do oddílu. Teď mě čeká další zkouška: Říct stávajícímu oddílu, že odcházím. Naštěstí už znám cestu: Nadechnout se a skočit do toho po hlavě.
(několik let starý okatec: plavec u kompjůtru)

PS: Doufám, že pokud tohle někdo bude číst, nepůjde mu z toho hlava kolem

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 1. června 2013 v 22:07 | Reagovat

Přečetla jsem si to a hodnotím jako dobrý. Mělo to hlavu a patu. Jak to dopadlo? Normálka jsi přišla (zodpovědně) za trenérkou a holkama a vysvětlila, že chceš zkusit zase něco jinýho. Svět se nezbořil a už seš dál. Tak jde život - právě proto, že jdeme za příležitostma a slušně se vypořádáme s minulostí... Hodně dalších dobrých odvážných kroků, život není tak těžkej... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama