Nebaví mě to

19. června 2011 v 0:00 | Brita
Opravdu. Birdbrains býval mým místem odpočinku, kam jsem ukládala svoje názory, myšlenky a příběhy. Poslední dobou, jak jste si mohli všimnout, dost upadá. Mám k tomu hned několik důvodů.
  1. mám méně času
  2. nemám o čem psát
  3. pomalu zanevírám na úvahy a přecházím k povídkám
  4. tuhle adresu zná příliš mnoho lidí, které znám já.
Druhý, třetí a čtvrtý důvod spolu úzce souvisí. Nikdy jsem se na blogu nepřetvařovala, ale když vím, že to tu sledují i moji rodiče, nezbývalo mi nic jiného, než úvahy o reálném životě. Zkusila jsem si napsat i pár povídek a dvě jsem zdárně dokončila. A myslím, že tehdy to začalo. Takový ten strach "Co tomu řeknou rodiče?" "nebudu za blázna?" "Co když si o mě budou myslet, že nejsem normální, když píšu?" "Mám pokračovat v reálném světě?"

Vy, jejichž blogy znají rodiče, mi jistě dáte za pravdu. Jak psát vlastní názor, bez ohlížení na obě strany, když jednostranný názor bude z pohledů příbuzných špatný, nevyhovující nebo bude kontrastovat s tím jejich? Jak sát, když nechci nikoho zklamat? Myslím, že tahle zkušenost mi dala jednu schopnost, kterou ocením. Schopnost kompromisu. Tím ale ztratily moje názory smysl a staly se pouhou mlhavou představou, kde každý našel, co chtěl a neměl k tomu, co dodat.

Už mě nebaví mít zaheslovaný počítač jenom proto, že nechci, aby mi rodiče četli povídky, které píšu ve Wordu. Už nechci věčně, a to i ve svých povídkách, hledat kompromisy a psát tak mírně, jak jen to jde. Ale můžu to změnit, když v momentě, kdy se moje tvorba dostane k tátovi, sice mi nebude nic vytknuto, ale bude mi nepřímo vyjádřen nesouhlas?

Změnila jsem se. Píšu jinak, myslím jinak. Mám svůj názor a chci ho konečně projevit i jinde, než potají v mých vlastních myšlenkách. Chci psát bez zábran, bez věčného ohlížení přes rameno, a nekonečné otázky "co si o tom budou myslet?". Chci ukázat svět, který jsem si vymyslela.

Nechci anonymitu, jenže jinak to nepůjde. Bohužel. Sice nechci klamat čtenáře, nechci, aby si o mě mysleli, že mi je dvanáct, ale na druhou stranu se mi příčí, aby mi věk přičítali. JE mi čtrnáct a jsem holka. Jméno Brita vzniklo stejně, jako jméno Indiana Jonese, tedy podle domácího mazlíčka. Je to hezká přezdívka, zvykla jsem si na ní a nechci ji opouštět, jenže až opustím tenhle blog, budu muset udělat tlustou čáru za veškerými kontakty, které tady mám, skončit v SKB a začít všechno budovat odznova někde úplně jinde, pod jinou přezdívkou, s jiným jménem...

A JESTLI RODIČE PŘIJDOU NA TAMTEN BLOG, JE MI JEDNO, CO SI PŘEČTOU, ALE JÁ O JEJICH NÁZORECH NIC VĚDĚT NECHCI

A tímto bych tenhle článek ukončila. Ještě nějaký čas tady budu, protože musím přesně promyslet obsah toho druhého blogu, chci dovést menu, rubriky a celkovou funkčnost a přehlednost k dokonalosti, a navíc potřebuji dodělat literárně-malovací soutěž na SKB.

Pro všechny, které osobně neznám, nejsou mými rodinnými příslušníky a jejich názory nebudou ovlivněné tím, co si o mě mysleli nebo nemysleli (vztahuje se to k lidem, kteří mě znají více jak čtyři roky), a chtěli by mě nadále sledovat, číst a kritizovat, pište na
birdbrains@seznam.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 terpetum terpetum | Web | 21. června 2011 v 21:50 | Reagovat

Klidně piš dál, rodičům by dělalo hlavu něco jiného, myslím si...

2 Margii Margii | E-mail | Web | 24. června 2011 v 19:30 | Reagovat

Vážně hezký blog! :) Taky bych chtěla mít pořádný autorský, ale nevím jak na to :(

3 Adelaine Monroe Sawyer Adelaine Monroe Sawyer | Web | 28. června 2011 v 21:00 | Reagovat

Hele, tohle znám. A moc dobře.
Taky mi nebylo příjemné, když mi rodiče přišli na blog. Bylo mi třináct, takže jsem se dost vyděsila. Co si o mě pomyslí? Zhoršovala to skutečnost, že pravda byla taková, že Lenka, ta jejich malá holka co jen vysedává u počítače a Adelaine byly úplně jiné osoby. Oni neznali moje pravé já a já se bála, co na něj řeknou. Jestli ho přijmou. Nebo co vůbec bude..
Nějakou dobu jsem se s tím nervovala. A další věc byla, že na můj blog přišel i někdo ze spolužáků, se kterými si nerozumím vůbec a psal mi ošklivé komentáře, ačkoli brzy přestal. Ale prostě jsem se rozhodla: Rozhodla jsem se, že je mi jedno, co na blog píšu a co oni uvidí. Kdokoli. Rozhodla jsem se, že se nebudu stydět za sebe, za svůj blog, za to, co jsem a co píšu.
Proč taky?
Protože ty jsi to jediný cenný, co máš. Blog jsem stejně opustila, ale spíš to bylo kvůli tomu, že jelikož jsem ho měla tři roky bylo na něm moc špíny z dob mojí puberty a zkrátka jsem potřebovala změnu. Ale teď se nebojím psát na blog co chci, i kdyby si to rodiče přečetli, babička, kdokoli. Napíšu tam, že mě štve atmosféra u nás doma. A je mi jedno, jestli si to přečtou. Je to pravda. Stojím si za tím. Řekla bych jim to do očí.
Na blog prostě píšu to, co si skutečně myslím a co bych komukoliv byla schopná říct přímo do očí. A pak nemám mít z čeho strach.

Napíšu ti na mail o nový blog, protože se mi celkem zalíbil i z tohohle prvního článku, co jsem tu četla. :-)

4 Kiara Kiara | Web | 3. července 2011 v 13:17 | Reagovat

Já tě chápu a taky jsem ti napsala mail s prosbou o adresu na nový blog ;)

5 Kája Kája | Web | 12. srpna 2011 v 10:43 | Reagovat

Birdbrains je pěkná adresa.

6 Iva Iva | Web | 19. února 2012 v 14:05 | Reagovat

no jo, rodiče... nevím, jestli chodí na můj blog, ale ještě jsem je nikdy nepřistihla. To by tak ještě scházelo :-D. Je těžké budovat od začátku, ale dá se to :-) .. přeji mnoho štěstí

7 alesekmoravec123 alesekmoravec123 | E-mail | Web | 19. května 2012 v 10:03 | Reagovat

Mě na blog chodí učitelka a dá se to přežít. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama