Film, paranoia a znechucení, aneb: milý deníčku...

22. prosince 2010 v 13:00 | Brita |  moje žblepty

Proč ten nadpis, ptáte se? Jednoduše řečeno, protože to přesně shrnuje, o čem tento článek bude.


 Ano, dneska jsem vstala, nasnídal se, umyla si zoubky a odešla jsem-zde nezbytně nutné podotknout, že bez maminčina postrkování bych se ven nedostala-do školy. Ale ovšem, do školy ne, jdeme do kina. Ach kino. To nádherné místo, kde voní a křupe popcorn a ty zpropadené reproduktory řvou příliš hlasitě. No dobře, nebudu se rozepisovat. Rovnou k věci. Film byl…drsný…hodně…to slovo, které by ho vystihovalo, ještě nevymysleli. Na začátku to vypadalo dost naivně a nevinně, ale když je potom zabili…no…

Chlapec v pruhovaném pyžamu.
Osmiletý Bruno má tátu vojáka. Když ho povýší, musí se celá rodina přestěhovat z Berlína na venkov. Nový dům je takový bezútěšný. Vypadá jako bunkr s okny. Bruno z okna svého pokoje vidí jakousi podivnou farmu, kde jsou však i děti, a on zde nemá žádné kamarády a chce si je najít… Já to tu nemůžu rozepisovat… recenze ZDE…nejhorší je, že ze začátku to vypadá úplně jednoduše, pak tam Brunovi a jeho sestře Gretel začne vymývat mozky domácí učitel a Bruno to nechápe a hledá pomoc u rodičů. Atka si však myslí, že bude lepší, když ho od toho bude držet dál a jeho táta je na to pyšný! A Bruno neví, co si má myslet. A potom pozná "Šmuela" (nevím totiž, jak se to píše), který na té "farmě" žije. Šmuelovi se v táboře ztratí táta a Bruno se rozhodne, že mu pomůže. Vezme doma lopatu a podhrabe se pod plotem. Jdou s kamarádem do jednoho z domů. Mají ale pekelnou smůlu, protože dozorci obyvatele této budovy vyženou ven. Bruno se Šmuelem umírají za tmy v plynové komoře. Člověk by z toho fakt brečel. Ten film je udělaný dost dobře. A je děsně smutný, nespravedlivý a…já to slovo neznám.
Angličtina a české titulky.

Proč paranoia? Protože mě někdo na každém kroku sleduje! Stačí, abych se podívala přes rameno, a už se za mnou žene horda pronásledovatelů.
No, z kina jsem šla s holkama, protože jsem se bála být sama. Když ale nastoupily do metra, které jelo na druhou stranu, než jsem potřebovala já, osaměla jsem. Postavila jsem se ke koleji, a čekala na vlak. Pak jsem trochu ustoupila, protože mi přišlo, že by do mě někdo mohl strčit a já bych mohla spadnout pod kola. Jak jsem ustoupila, všimla jsem si takového brýlatého chlápka s kulatým obličejem a kulichem, jak se na mě směje! No směje, on to byl spíš takový škleb. Ale stejně to stačilo, aby se mi vnitřnosti strachem stáhly. Hrála jsem, že odcházím jedním směrem, ale za prvním sloupem, kam na mě nebylo vidět, jsem se otočila na opačnou stranu. A světe div se, on tak jako nakročil za mnou a potom, když jsem se neobjevila za sloupem se vrátil a já jsem se schovala za další sloup. No, měla jsem nahnáno, to vám povím. Když metro přijelo, odklusala jsem ke vzdálenějšímu vagonu a ujistila se, že tam nenastoupil. Nikde jsem ho neviděla. Oddechla jsem si. v cíli jsem vystoupila a šla na autobus a! a otočím se a za mnou kulatoobličej brýlatý pán! A to jste si měli cítit, jak mi vnitřnosti poskočily a potom se sevřely. Doslova. No, ale domů jsem nakonec bezpečně dorazila. Ale stejně, už nikdy, NIKDY! Nepůjdu nikam ani odnikud sama.

V našem výčtu, do třetice, přivítejte znechucení. Občas si říkám, jak je možné, že zrovna já absolutně vždycky natrefím na toho nejsmradlavějšího a nejproduktivnějšího kuřáka. Už je toho trochu moc. Jdu do kina, sedm třicet ráno a už kolem krouží početná skupina lidí, za nimiž se táhne kouř. Chvíli čekám a, no úžasné, objeví se několik studentů o rok starších než já, kteří také okamžitě vytáhnou cigarety. K čemu jim to jako je? Páchnou ostatním pod nos a ani se za to nestydí. K čemu mi je, mýt si vlasy, když bych si je musela mýt den co den, protože za ty tři minuty, které za ten den nechtěně nastřádám v blízkosti procházejících kuřáků, páchnou, jako bych kouřila sama? S oblečením je to stejné. A nejhorší je, že úplně cítím, jak se mi to usazuje v plicích a s ďábelským smíchem mi je to ničí. A hlava mě z toho bolí a páchne to a je to děsný zlozvyk a i na horách aby člověk místo bez cigaret hledal. Ale úplně, úplně nejděsivější je ten pocit, že s tím nemůžu nic dělat. Prostě nemůžu jít a třeba na zastávce někomu říct, aby toho alespoň teď nechal, když ani ostatní nekouří. Nemůžu s tím nic dělat, aniž bych se musela bát, že mi to způsobí újmu na zdraví v podobě modřin, přeraženého nosu a vyražených zubů. No jo, jsem zbabělec...

PS: v neděli zde bylo 114 lidí. upřímně řečeno, jen osm z nich zanechalo komentář. trochu málo na takové množství...ale stejně, dík, že jste se přišli juknout, ať už jste byli kdokoliv...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 eM. eM. | 22. prosince 2010 v 13:36 | Reagovat

Film jsem viděl, líbil se mi. Příliš nemám rád filmy z válečného období nebo prostě období takového jako je ve filmu. I tak se mi ale líbilo jak zpracování tak celkový příběh. Na tvém blogu jsem poprvé a líbí se mi.. určitě přijdu znovu i když já svůj vlastní nemám :)

2 Destiny Destiny | Web | 22. prosince 2010 v 14:11 | Reagovat

Také nemám ráda filmy z válečného období, ale vypadá zajímavě.

3 Brita Brita | E-mail | Web | 22. prosince 2010 v 15:16 | Reagovat

[1]: moc děkuju za pochvalu

4 Justinka Justinka | Web | 6. ledna 2011 v 15:50 | Reagovat

Jsem také velký odpůrce cigaret, i když taky zbabělec. Přesto jsem ráda, že v tom nejsem sama.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama