Brouci

2. května 2010 v 13:51 | Brita |  Brouci
další sen, to je k neuvěření (vzhledem k tomu, že sny se každému zdají každou noc si můžete udělat obrázek, jak často se pořádně vyspím)


se školou jsme šli na výlet, ani jsem pořádně nevěděla kam. když se ale po půl hodině v

 přeplněné tramvaji před námi objevila obrovská, čistě bílá budova krabicovitého tvaru se špičatou střechou, pochopila jsem. tohle byl dům dětí a mládeže, dříve příšerné výchovné centrum, kde se do nebohých dětí snažili napumpovat "písničky hezké a pro obveselení mladých lidí vhodné" (už ten název zní příšerně co?)
dnes to bylo celkem neškodné centrum s kinosály, hřištěm, tělocvičnou, pingpongovými stoly a museem. právě tam jsme šli...
zrovna byla výstava zkamenělin. první v republice a tak tam bylo hodně lidí. mimo jiné tam byl i stůl s několika zkamenělými trilobity-jedinými, na které se smělo sahat. můj spolužák Marek se k nim ihned vrhl. jako ostatně všichni. všimla jsem si, že při té vřavě upadla jedna zkamenělina na zem. zvedla jsem ji. upoutalo mě, že má trochu jinou barvu než ostatní-byla černá a modře žíhaná. prohlížela jsem si trilobita a ani jsem si neuvědomovala, jak pevně ho držím. mezitím si Marek všiml, co si prohlížím.  chtěl mi trilobita sebrat a ostře jím trhl. kámen by se asi rozlomit nedal, ale tohle se zlomilo s jediným podivně šustivým zvukem. Marek v ruce držel polovinu zkameněliny a vyděšeně těkal očima mezi mým obličejem a trilobitem. v obličeji se mu během jedné vteřiny vystřídalo hned několik výrazů. první bylo překvapení, to přešlo ve zděšení, které se vzápětí změnilo v panickou hrůzu. všimla jsem si, proč. z toho, co jsem považovala za modré žíhání se jako krev z přetržené žíly začaly valit záplavy malinkých broučků. a nejenom jich. záplava čítala i pavouky, stonožky, kudlanky a všechno možné. a rostli! velice rychle rostli! broučci, kteří na začátku byli milimetr dlouzí vyrostli do velikosti fotbalového míče. dvoumetrové stonožky vypadaly jako anakondy, kudlanky kolem sebe šermovaly třiceticentimetrovými "pařáty". a celá tahle změť hmyzáků se vrhla na nejbližšího člověka-na Marka. jeho jekot zanikl ve zvuku poplašné sirény, jejíž zvuk oznamoval blížící se potopu. všichni do jednoho se rozeběhli směrem, kam ukazovala zelená šipka nouzový východ. hmyz už dojedl svůj první příděl masa a začal pronásledovat utíkající dav. šipky nás dovedly do jednoho z kinosálů. spěšně jsme za sebou zabouchli dveře...
nastala tma. někdo se hystericky rozbrečel. dva muži od ochranky drželi dveře. jako jediní byli vidět. hmyzáci naráželi do dveří a malou škvírou se pokaždé do sálu vetřel paprsek světla. ochranka slábla. bylo jasné, že už dlouho nedokáže vzdorovat neustálému náporu dalších hmyzích těl, tlačících se na dveře. museli jsme se odsud dostat. a rychle. nahoře nad vysokým schodištěm svítil nouzový východ, ale všichni stáli jako zařezaní, sledovali, jak se při každém nárazu do sálu vetře o něco víc světla. začala jsem v panice šátrat kolem sebe. ale okolo byli jen lidi. nahmatala jsem deštník nějakého malého staříka, který velice těžce oddechoval. deštník? k čemu by mu byl deštník? proletělo mi hlavou. na dveřích byly bytelná držadla. a ten deštník?
NO JISTĚ!

to be continue here
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama