uf, byl to jenom sen...

11. dubna 2010 v 13:22 | Brita |  jednorázovky
no, já mám celkem často velice živé sny. jako třeba dneska.převyprávím ho:

jednoho dne jsme zjistili, že po naší rodině jde mafie. tak jsme se po mnohokrát stěhovali po celém území české republiky. avšak neúspěšně. po několika týdnech jsme vždy opět začali narážet na naše staré mafiánské známé... proto jsme se rozhodli, že se odstěhujeme do mikronésie. našli jsme si krásný domeček na malém korálovém ostrůvku, kde jsme si poklidně žili půl roku. jednoho dne ve zprávách hlásili, že hlava mafiánů (našich starých nepříjemných známých) byla zatčena a s ní i většina jeho mafiánské bandy. přestěhovali jsme se zpátky do česka. už jsme byli v naší vilce s lesem naproti nějaký čas a zrovna jsme se vraceli z kina, když se to stalo...
před domem se z ničeho nic objevil mužíček. byl vysoký asi jako čtyřleté dítě, robustní a měl velkou hlavu s malými krtkovi podobnými očky. nevzpomínám si, do čeho byl oblečen-snad do nějakého černého obleku. jo, to bude ono. měl na sobě černý oblek s bílou košilí a černou kravatou. na hlavě měl něco, co vypadalo jako kříženec mezi opravdu nechutnou plstěnou hnědou rádiovkou a černou revizorskou čapkou. stál rozkročen uprostřed silnice, pozoroval nás malýma očkama a zjevně nebyl ochoten se pohnout. naše auto zastavilo dva metry od něho a světla auta a pouliční lampy mu na dětské tvářičce vykreslovaly odpudivé stíny. nevím proč, snad proto, že to byl sen, jsem se odhodlaně zvedla ze sedadla a rázně jsem k němu vykročila. jak mě uviděl, začal se usmívat. snad věděl, že já se z jeho řečí nesesypu. "dobrý večer" řekl malými dětskými ústy, ale rty se mu pohybovaly v jiném rytmu. "vím, že mě pochopíte" měl hluboký cizí hlas, který jakoby nebyl slyšet, ale spíš by se dal nahmatat. "nejsem zdejší" pravil a pečlivě mě pozoroval černýma očima, snažíc se odhadnout mojí reakci. tón, kterým poslední slova pronesl mi napovídal, že tím nemyslí, město, kraj ani stát. bylo to něco víc... 
"víte, je nás tu víc" měla jsem co dělat, aby se mi nepodlomila kolena. zpoza stromů vypluly tři 'lodě'. vypadaly jako klasická mimozemšťnská hlava výšky asi 10 metrů. místo oken měly obrovské oči a místo pusy dvířka. vznášely se několik metrů nad zemí. "víte, dokážeme postavit levitující lodě, dorozumívat se bez elektroniky a kovové konstrukce už staletí nepoužíváme, ale o činnosti v mozku toho víme tak málo." je to jasné, určitě omdlím "náš vývoj začal jakby uprostřed. techniku máme nejlepší v celém vesmíru, ale o organismech nevíme vůbec nic. jak to říci jinak, v tomto směru jsme asi na úrovni vašeho člověka kromaňonského, a ten, nemýlím-li se vyhynul" opravila jsem ho, že nevyhynul kromaňonec, ale člověk neandrtálský. "ach tak, ale na tom nesejde, potřebovali bychom vaši-myslím lidi pomoc" jestli jsem se do teď bála, nyní mě přepadlo něco, co bylo směsicí strachu, paniky, posvátné hrůzy, mrazení na páteři, prudké nevolnosti a mdlob a to všechno snad 100krát znásobené. ale mužíček pokračoval jako by si toho ani nevšiml. "potřebovali bychom znát více o mozku, o živém mozku. podařilo se nám přesvědčit několik lidí, aby se podrobili našim testům." teprve teď jsem v okně jedné z lodí zahlédla dvě bytosti, které pečlivě přikládaly spirálovitě odříznutou kůži na skalpovanou hlavu a byla jsem ráda, že je ani 'pacienta' pod bílými plášti skoro nevidím. nevím, co mě to popadlo, ale souhlasila jsem s prozkoumáním svého mozku pod podmínkou, že mi zůstanou vlasy a že si nebudu nic z tohohle pamatovat. mužíček se na mě smutně podíval a řekl, že vlasy by nechat šly, ale ještě nenašli způsob, jak zajistit, aby si dobrovolníci nic z toho nepamatovali aniž by byl mozek nenávratně poškozen. nevím proč, ale souhlasila jsem, že průzkum podstoupím i bez riskantního výmazu paměti. mužíček se usmál a tleskl. kde se vzala, tu se vzala jedna z těch postav v doktorském plášti s velikánskou injekcí. "tohle jsme objevili v Černobylu po té nešťastné havárii. je to ten nejlepší uspávací prostředek." řekl mužík a téměř láskyplně se zahleděl na injekci plnou černé, husté tekutiny. víte, pokud se do cév dostane přílišné množství jiné tekutiny naráz, můžou se potrhat a něco mi říkalo, že tenhle 'doktor' nebude ztrácet čas a na moje cévy ohled brát nebude. než jsem ale stačila cokoli udělat zezadu mě pevně chytily nějaké ruce a vzápětí jsem cítila, jak si černá hustá tekutina proráží cestu mými cévami. nebolelo to, ale bylo to nepříjemné. stačila jsem se akorát nesouhlasně podívat na nyní veselého mužíčka a pak jsem padla do temnoty...
vzápětí jsem se vzbudila. ležela jsem doma, u sebe v posteli, křeček za mými zády šramotil a byly tak tři ráno. první, co jsem udělala, bylo, že jsem si prohmatala hlavu, jestli někde nemám jizvy, které by všechno tohle potvrdily. nebyly tam, takže to naštěstí byl jenom sen.
ale do rozednění jsem už nezamhouřila oka.

tak tohle se mi dneska zdálo, do puntíku přesně. a jenom doufám, že se ti nikdy NIKDY nestane...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bereniké Bereniké | Web | 11. dubna 2010 v 18:44 | Reagovat

sen je občas nepříjamnej :-(

2 andy andy | Web | 11. dubna 2010 v 19:56 | Reagovat

Ahoj sb je mi to líto brzy se uzdrav.Ty máš taky pěknej dess fakt moc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama